DaltreyTownshendEntwistleMoonOstatníHistorieNovinky

Join together!






Diskografie

Dvd

Tabulatury

Download

Překlady

Fórum

Odkazy

 

Autor:

905

Boris The Spider

Cousin Kevin

Dangerous

Doctor, Doctor

Dr. Jekyll and Mr. Hyde

Fiddle About

Had Enough

Heaven and Hell

Heinz Baked Beans

I've Been Away

Medac

My Wife

Postcard

The Quiet One

Silas Stingy

Someone's Coming

Success Story

The Ox

Trick of the Light

When I Was a Boy

Whiskey Man

You

 


                          John Alec Entwistle

                      (  9.10. 1944 Chiswick, London  -  27.6. 2002 Las Vegas, USA )

                                     Solo kariera 

 Galerie

Je považován za průkopníka basové kytary, jednoho z nejlepších a nejvlivnějších basáků všech dob, vytvářející agresivní, vedoucí zvuk, který ovlivnil řadu současných i dřívějších muzikantů jako např. Noel Redding, Chris Squire, Les Claypool, Geddy Lee, Steve Harris nebo Billy Sheehan. Je autorem slavných  písní Who ( Boris The Spider, Heaven and Hell, My Wife, Success Story a další) Jeho texty prozrazují smysl pro černý humor, jenž byl v kontrastu s Petovou více introspektivní prací. Brzy se pro něj ujala přezdívka " The Ox ", hlavně pro svoji tendenci stát nehybně na pódiu, jako klidné oko běsnícího hurikánu. Bill Wayman ho popisuje jako tichého muže v soukromý, ale hlasitého muže na jevišti. Who a fanoušci ho taky nazývají " hřmící prsty ". Ovládal hru na několik dechových nástrojů, také obstojně maloval. Vytvořil  několik solových desek. Ke konci svoji kariéry založil " The John Entwistle Band " s dlouholetým přítelem bubeníkem Steve Luongem. Svůj poslední koncert odehrál 8.února 2002 v Londýnské Royal Albert Hall. Zemřel v hotelovém pokoji The Hard Rock Hotel and Casino v Las Vegas, 27. června 2002, jeden den před plánovaným turné The Who po USA. Smrt byla způsobena infarktem vyvolaným neurčitým množstvím kokainu, který užíval stejně jako Pete po většinu svého života. Jeho rozsáhlá sbírka basových kytar byla rozprodána v aukci jeho synem. Komentáře k Johnově smrti obsahuje dvd " The Who Live in Boston ". Smutek Rogera a Pete také vyjadřuje překrásná melancholická balada " Tea and Theatre ", jež končí většinu pozdějších koncertů. Nenahraditelného člena kapely teď alespoň částečně zastupuje Pino Palladino.

John se narodil v Chiswick na předměstí Londýna v roce 1944. Na začátku 60. let hrál v několika tradičních jazzových a dixiland kapelách se svým kamarádem ze školních lavic Petem, se kterým se také později připojil k Daltreyho kapele Detours, pozdější The Who. Již od počátku pravidelně přispíval jako autor ke všem albům Who, s výjimkou Quadrophenie. Protože však v záplavě Townshendova materiálu nemohl uplatnit, všechen svůj talent naplno, rozhodl se jako první člen skupiny v roce 1971 nahrát vlastní album s názvem " Smash Your Head Against The Wall ". Ve studiu často také zpíval doprovodné vokály, nebo hrál na trubku. Nejvíce patrný je mnohovrstvý, žesťový nápor na albu " Quadrophenia ", dobře slyšitelný v písni " 5:15 ". Jeho fenomenální přístup k basové kytaře byl plně rozvinut a dobře zachycen za času představení " A Quick One While He's Away " pro Rolling Stones Rock and Roll Cirkus 1968, stejně jako na klíčovém koncertu v Leedsu 1970. Při vystoupení si John a Pete často vyměňovali role. Entwistle poskytoval prudké melodické linky a Townshend ukotvoval písně rytmickými akordy. Pete byl opravdu citovaný, že John byl ten, kdo byl vedoucí kytarista ve skupině, kdežto jsoucí rytmický, časoměřící element byl ve skutečnosti bubeník. Moon na druhé straně se svojí bohatou bicí soupravou byl pokládán Petem za ekvivalent hráče na klávesy. Entwistle se o sobě vyjadřuje v mnoha rozhovorech, že podle moderních standardů či norem The Who nemají skutečného basáka. Ox tak pomáhal odkrýt potenciál basové katary jako vedoucího nástroje, používající agresivní, napjaté vedoucí linky s trojnásobným zvukem fakticky neslýchaný na začátku šedesátých let. Byl průkopník používání roundwound ocelových basových strun, vyvinutých pro něj společností Rotosound. Jeho hledání dostatečně silného zvuku, který by dokázal proříznout nápor ostatních instrumentů The Who ho dovedlo k experimentování s různými basovými kytarami a nashromáždění sbírky, obsahující přes 200 nástrojů. V 70. letech používal nejvíce značku Alembic, v 80. pak Warwick a celografitové baskytary v letech devadesátých. Jako jeden z prvních začal využívat v 60. letech zesilovače značky Marshall. Pete později poznamenal, že ho John začal používat, aby se slyšel přes Moonovi bicí a Pete ho začal používat, aby se slyšel přes Johna. Oba pokračovali s rozšiřujícími se experimenty s jejich výbavou, dokud (v té době většina skupin používala 50-100w amps zesilovače s jednou skříní) oba nepřešli k dvojitému experimentálnímu prototypu 200w amps zesilovače. Toto postupně mělo silný vliv na ostatní skupiny té doby jako Cream a The Jimi Hendrix Experience, kteří je následovali. Ačkoliv byli průkopníky a přímo přispěli k rozvoji " classic Marshall soundu " (ve té době bylo vybavení vyráběno podle jejich osobních požadavků) Etwistle z důvodu hledání dokonalého zvuku přešel k výbavě značky Sound City a Pete ho později následoval. Během svojí kariéry experimentoval s " bi-amping" kde vysoké a nízké konce basového zvuku jsou posílání skrz oddělené signální dráhy, dovolující více kontroly při výstupu. Jednu dobu se jeho výbava stala tak přeplněná s reproduktorovou skříní a zpracovacími potřebami, že jí bylo přezdíváno " malý Manhattan". Jeho " plný trojitý, plný objem " přístup k basovému zvuku je dobře zachycený v sole v " My Generation ". John zde chtěl zdůraznit unikátní břinkavý zvuk Danelectro baskytary. Ovšem při třetím nahrávání ( v prvních dvou bylo vynecháno jeho sólo) mu popraskaly všechny struny. Toho vyděsilo, protože v žádném obchodě se neprodávaly Danelectro struny samostatně. Proto nakonec musel vyklopit peníze za druhou baskytaru. Čtvrté nahrávání však skončilo stejně. Byl tak donucený přistoupit k pátému nahrávání a nezbývalo nic jiného než koupit třetí kytaru. Nakonec nahrál jednodušší sólo na Fender Jazz baskytaru s LaBella navinutými strunami. Některé živé nahrávky z této doby ukazují jak mohlo toto sólo znít s Danelectro baskytarou. Navíc se jedná o podstatný a důležitý zlom ve vývoji hry na baskytaru jedná se o jedno z prvních (ne-li první) basové sólo zachycené na nahrávce. Johnova technika vychází z použití prstů, trsátka a poklepání využívající harmonické kmity v přechodech. Mohl měnit styl mezi písněmi a během nich zvuk, který vytvářel. Jeho prstová technika obsahovala tvrdé zatlačení na struny a uvolnění ve snaze vyvolat silný, břinkavý zvuk. Trsátko držel mezi palcem a ukazováčkem, s ostatními prsty nataženými pro rovnováhu. Entwistle vynalezl techniku hraní na basu, jejíž označení by se dalo přeložit jako " psací stroj ". To zahrnovalo umístění pravé ruky přes struny tak, že čtyři prsty mohly být použity na klepání nárazově do strun, dovolující mu udeřit do pražce s charakteristickým břinkavým zvukem. Mohl hrát třemi nebo čtyřmi prsty najednou popřípadě použít nějaké prsty na samostatnou strunu. Takto odehrané pasáže byly velmi perkusní a melodické. Používal tenhle přístup aby napodobil výplň, kterou hrály bicí. Někdy ji posílal rychleji, než vůbec mohli bubeníci zahrát. Tato metoda je jedinečná a neměla by být zaměňována s hammer-on tapping technikou Eddie Van Halena a Stu Hamma nebo slapping technikou Larry Grahama a ostatními dřívějšími technikami. Příklad tohoto přístupu hraní na basu můžete vidět ve videu, které se jmenuje " John Entwistle - Master Class ", část naučného seriálu od Arlen Rotha " Hot Licks ", stejně jako v filmu Mike Gordona " Rising Low ". Johnův styl má kořeny v jeho školním tréninku na lesní roh, trubku a piáno, dávající jeho prstům působivou sílu a obratnost.


Entwistle